Emanuel Čančík (1916–1949)

K Ryšánce 709/13, Braník, 14700 Praha 4



Narodil se 31. 7. 1916 v Temešváru (Rumunsko), jeho otec byl řadu let zaměstnán jako poštovní podúředník, matka se starala o domácnost. Byl absolventem obecné školy v Dejvicích, reálky a chemické průmyslovky, kterou zakončil maturitou. Předtím se ještě stihl vyučit automontérem. V letech 1934 až 1936 vykonal prezenční službu u 1. dělostřeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova, kde získal hodnost podporučíka, a po svém návratu z vojny nastoupil v továrně Valter jako chemik. Od roku 1942 působil v pokusném ústavu Škodových závodů v Plzni a po válce se stal civilním zaměstnancem Vojenského technického ústavu v Praze. Při zaměstnání zahájil studia na Přírodovědecké fakultě v Praze a do úspěšného zakončení mu zbývaly pouhé dva semestry. V roce 1941 se oženil a z manželství se mu postupně narodily dvě dcery – Eva a Věra. Politicky se angažoval v řadách sociální demokracie, kam vstoupil v roce 1945 a kde setrval až do jejího sloučení s KSČ.
Při hodnocení jeho poúnorové činnosti je nutné brát v úvahu, že je poněkud zakryta nánosem fabulací a účelových zkreslení pozdější provenience. Jisté je to, že se k novým poměrům stavěl kriticky, a že se proto scházel a diskutoval s podobně smýšlejícími lidmi. Vznikla tak zřejmě jakási skupina odpůrců režimu, která vedle toho, že promýšlela různá řešení vzniklé situace, navazovala další kontakty a vytvářela jakousi odbojovou síť. Mnoho aktivit probíhalo nekoordinovaně, za mnohými mohli stát provokatéři, kteří je podněcovali a usměrňovali.
Každopádně při mohutné zatýkací akci byl Emanuel Čančík dne 17. května 1949 s řadou dalších lidí v Praze zadržen a obviněn ze závažné protistátní činnosti. Jeho role v celé věci měla spočívat v tom, že na pracovišti Vojenského technického ústavu v Praze vytvořil s Karlem Sladkým ilegální organizaci ZVON, která měla v koordinaci s mnoha dalšími odbojovými skupinami uskutečnit 17. května státní převrat. Pučisté se podle obžaloby chystali k obsazení budovy rozhlasu, ministerstva národní obrany, věznic a pošt, navíc již v noci z 16. na 17. května zamýšleli ovládnout vysílačku v Mělníku. Za tímto účelem prý Emanuel Čančík shromažďoval zbraně a vytvářel přepadové oddíly ze skautů a sokolů. Do čela povstání měl být dosazen vězněný generál Kutlvašr, který by vahou své osoby zastřešil všechny odbojové organizace.
Soudní přelíčení s jeho skupinou (obžalovaní v kauze Akce Zvon byli rozděleni do pěti skupin a v paralelním procesu Akce Květa do tří) proběhlo 15. a 16. srpna 1949 u Státního soudu v Praze a vyneslo Emanuelu Čančíkovi jako jedinému z této skupiny za zločin velezrady trest smrti.
Po zamítnutí odvolání a neudělení milosti byl 5. listopadu 1949 jeho život na pankráckém popravišti ukončen. Ten den byli popraveni také Vratislav Polesný, Josef Charvát, Jaroslav Borkovec, Vratislav Janda a Květoslav Prokeš, všichni údajní zosnovatelé „květnového puče“. Dcerám Emanuela Čančíka bylo v té době 3 a 7 let.
Rehabilitován byl po roce 1989 na základě zákona č. 119/90 Sb.
Převzato z projektu Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, redakčně zkráceno