Poslední adresa | Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka

Karel Strmiska

U vysočanského pivovaru 419/10, Vysočany, 19000 Praha 9


Na počátku padesátých let proběhl jeden z větších procesů, zaměřený na údajnou protistátní skupinu příslušníků SNB, za jejíž hlavu byl označen vrchní strážmistr Karel Strmiska. Případ souzených policistů kombinuje skutečně prováděnou protikomunistickou činnost a zcela smyšlená obvinění z přípravy protistátního puče, tvořící součást velké provokační akce Státní bezpečnosti.
Karel Strmiska se narodil 1. listopadu 1910 v Praze do rodiny Dominika Strmisky a jeho manželky Elfriedy, rozené Přibylové. Po obecné a měšťanské škole vychodil dva roky obchodní školy, z vojenské prezenční služby se vrátil do civilu v hodnosti svobodníka. Jako životní dráhu si zvolil kariéru policisty, v níž pokračoval i po válce, když nově vznikl Sbor národní bezpečnosti. Působil na služebně v Praze a dosáhl hodnosti vrchního strážmistra. Karel Strmiska byl ženatý s Idou, rozenou Fromovou, měli spolu tři děti.
Jeho skutečná odbojová činnost spočívala v pomoci při organizování tajné finanční sbírky na pomoc rodinám politických vězňů, do níž opakovaně přispíval. Karla Strmisku zatkli 19. září 1951 a v následujících týdnech podroben surovým výslechům, během nichž jej vyšetřovatelé nutili k podpisu vykonstruovaných a předem připravených přiznání. Strmisku donutili podepsat, že se dopouštěl nejtěžších zločinů včetně velezrady. Podstatou jeho činnosti měla být příprava státního převratu, vedeného s pomocí amerických vojsk, která by přišla na pomoc ze západního Německa. Do ilegální činnosti prý zapojil řadu dalších osob, současně se připravoval vyzradit tajné skutečnosti nepřátelům na západě. Strmisku prý motivoval především stesk po letech první republiky, kdy jako četník požíval výsadního postavení a užíval si vrchnostenské autority, jíž po vítězství lidu pozbyl.
Proces před senátem Státního soudu v Praze začal 19. prosince 1951 a pokračoval do 22. prosince, kdy byl vynesen rozsudek. Dne 22. prosince 1951 byl Karel Strmiska uznán vinným z velezrady a vyzvědačství a odsouzen k trestu smrti oběšením. Spolu se Strmiskou bylo odsouzeno dalších pět osob, včetně strážmistrů Jozefa Maceje a Josefa Kmínka, kteří byli také odsouzeni k trestu nejvyššímu.
Rozsudek smrti přinesli dva příslušníci StB rodině Strmiskových až domů a vybrali si chvíli, kdy matka s třemi dětmi seděla u štědrovečerní večeře.
Odsouzení se odvolali k Nejvyššímu soudu, který případ Karla Strmisky, Jozefa Maceje a Josefa Kmínka projednal 28. května 1952. Jako ve většině podobných případů odvolání zamítl.
Padlo rozhodnutí Strmisku popravit v den, kdy jeho dcera slavila narozeniny. Poslední den v životě trojice policistů nastal 8. srpna 1952. Postupně je vyvedli na nádvoří věznice Praha-Pankrác, kde jim předseda senátu přečetl rozsudek a rozhodnutí o zamítnutí žádosti o milost. Karel Strmiska pronesl poslední slova. „Mám hodinky a chtěl bych, aby tyto byly předány jako poslední památka mému synovi“. Potom je převzal mistr popravčí. Karel Strmiska byl předveden v 5.30, kat zahájil popravu v 5.32 a v 5.36 oznámil, že exekuce byla provedena. Soudní lékař prohlásil v 5.40, že odsouzený je mrtev.
Vdovu s dětmi vystěhovali z bytu, zabavili jim nábytek a donutili se nastěhovat do jedné sklepní místnosti bez oken.
Vyšší vojenský soud v Příbrami rozhodl 31. října 1990 o zrušení rozsudku Státního soudu a zastavení trestního stíhání.
Po šedesáti letech se v dochovaném archivním materiálu těžko hledá skutečnou příčinu, proč museli právě Karel Strmiska, Josef Macej a Josef Kmínek zemřít na popravišti. Jediný logický důvod jejich výběru lze spatřovat v organizování materiální pomoci rodinám zatčených a vězněných obětí politických procesů. Tito muži se režimu hodili jako exemplární případ nebezpečnosti příslušníků SNB „nakažených“ duchem první republiky. Jejich poprava v zinscenované justiční vraždě měla především zastrašit všechny kolegy s podobnou profesní minulostí.
Převzato z projektu Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autorem životopisného medailonu je Ivo Pejčoch, redakčně zkráceno