Danuše Muzikářová (13. července 1951 – 21. srpna 1969)

Kounicova 69, Brno – Žabovřesky



V domě Leninova 81, Brno Žabovřesky dnešní Kounicova ulice 69, byla poslední adresa Danuše Muzikářové narozené 13. července 1951, která byla ve věku osmnácti let zastřelena během spontánní demonstrace při prvním výročí sovětské okupace dne 21. srpna 1969.
Jejími rodiči byli Jaroslav a Zdena Muzikářovi, měla jednu sestru Jaroslavu. Vyučila se krejčovou v oděvní továrně Kras, věnovala se divadlu a kresbě. Danuše Muzikářová byla zavražděna na Moravském náměstí zřejmě milicionáři, kteří do davu demonstrantů stříleli z věže tiskárny na rohu dnešních ulic Solniční a Rašínovy. Byla střelena zezadu do hlavy; kulka z pistole, která uvízla v nosní dutině a která dokazovala, že ji zabil někdo z příslušníků Lidových milic nebo SNB, se však po několika dnech z důkazů ztratila. Tělo Muzikářové bylo převezeno do Úrazové nemocnice, kde ji nakonec našli rodiče. Pohřeb se konal 28. srpna v krematoriu na Ústředním hřbitově. Zúčastnily se ho stovky lidí, které sledovalo množství příslušníků StB. Policie tehdy nechtěla dovolit, aby bylo smuteční oznámení rozesláno. Podle slov Danušiny sestry Jaroslavy se však jejich otci podařilo ještě před policejním zásahem smuteční oznámení osobně roznosit. Tiskař, který oznámení pro rodinu vytiskl, byl následně propuštěn z práce.
Pamětní deska Danuše Muzikářové na Moravském náměstí v Brně
Podrobněji se příběhem Danuše Muzikářové zabývala publicistka Věra Sečkářová. Danuše Muzikářová sice nesouhlasila s invazí spojeneckých vojsk, stejně jako všichni její blízcí, ale rok poté měla úplně jiné starosti. Starosti odpovídající věku - osmnácté narozeniny slavila několik týdnů před osudným dnem.
„Všichni, s nimiž jsem mluvila, na ni vzpomínají jako na usměvavé, veselé děvče. Hrála ochotnicky divadlo, byla výtvarně nadaná, jak je patrné na kresbách v jejím deníku. Vyučila se krejčovou a na radu své mistrové zvažovala, zda se má přihlásit ke studiu módního návrhářství,“ popisuje publicistka Věra Sečkářová, která osud Danky, jak jí doma říkali, mapovala. Byla navíc šťastně zasnoubená, takže si určitě plánovala další život po boku milovaného muže. Ve čtvrtek 21. srpna 1969 nešla do města na demonstraci k prvnímu výročí okupace. Se sestrou mířila za kamarádkou, aby domluvily plánovaný výlet. „Shodou náhod potkal Jaroslav Muzikář obě své dcery nedaleko hotelu Continental, tedy kousek od místa budoucí tragédie. Prosil je, aby se vrátily domů, protože chvíli předtím procházel centrem Brna a viděl, jak příslušníci SNB a Lidových milic uzavírají ulice. Danka a Jaroslava ho ale přemluvily s tím, že se brzy vrátí. Rozloučili se, sestry pokračovaly dál do města, otec domů,“ popisuje Sečkářová. Ve středu Brna demonstrovaly tisíce lidí. Veřejná bezpečnost vyhlásila stoprocentní pohotovost už od rána. Kolem poledne dav v historickém jádru „usměrnili“ příslušníci VB vodním dělem a slzným plynem, později si nechali přivézt ještě jedno dělo, obrněné transportéry a nákladní auta s pískem. Padaly výstřely „do vzduchu a na výstrahu“, připustili zástupci ozbrojených složek později.
Domů se kolem osmé večer vrátila jen Jaroslava. Kde je sestra, netušila. Demonstranti na dnešním Moravském náměstí v panice a ve strachu před policisty, vojáky a milicionáři od sebe sestry oddělili. Ve strachu o nejstarší dceru se tak Muzikářovi přes zákaz vycházení vydali ven. „Z jedné služebny VB je poslali na druhou, kde se dozvěděli, že prý v úrazovce nějakou mrtvou holku mají‘. Danka ležela na nosítkách, přikrytá prostěradlem, vedle na stolku byl její řetízek, hodinky a šaty v uzlíčku,“ pokračuje Sečkářová.
Podle lékařů zemřela takřka vzápětí po zásahu.
Kulka ráže 7,65 mm jí pronikla zezadu do hlavy: „A pak někdo zakřičel: ‘Bacha, to jsou ostrý!‘ Lidé prchali do bočních ulic, já jsem byl mezi těmi, kteří běželi po ulici 9. května směrem ke kavárně Bellevue. Už jsme byli skoro na náměstí, když jsem se ohlédl a uviděl spadnout dívku, která běžela kousek za mnou. Na tom jejím pádu bylo divné, že měla ruce pod tělem, při běžném zakopnutí každý člověk z popudu sebezáchovy dá ruce před sebe,“ popsal později jeden z přímých svědků Danušininy smrti Alois Kocourek v publikaci Divoký západ si z našeho státu dělat nedáme. Nezkoumal, zda dívka se zkrvaveným obličejem vůbec žije, naložil ji do auta, které kdosi přistavil, a to ji odvezlo do nemocnice... Smrt Danky Muzikářové zachytil i fotograf německého časopisu Quick – snímky vyšly o měsíc později. Policie nechtěla, aby pohřeb byl veřejný. Smuteční oznámení ale stihl pan Muzikář vyzvednout z tiskárny a roznosit dřív, než mu je zabavili. Obřadu na ústředním hřbitově se zúčastnily stovky lidí – pod dohledem StB.
Viník nebyl nikdy dopaden, vyšetřování bylo na příkaz tajemníků městského a krajského výboru KSČ zastaveno. V prosinci 1989 bylo znovu zahájeno na základě trestního oznámení podaného Jaroslavem Muzikářem, ale bez výsledku.
Smrt Danuše Muzikářové připomíná pamětní deska na domě na Moravském náměstí 4. Je pohřbena na hřbitově v Králově Poli. V roce 2009 jí byla in memoriam udělena Cena Václava Bendy jako oběti komunistického režimu.
(medailon byl zpracován na základě veřejně dostupných informací, vzpomínek pamětníků a článku POHNUTÉ OSUDY: Zastřelili ji při výročí okupace. Danuši Muzikářové by bylo 65, In: Lidové noviny, 13. 7. 2016)