Josef Robotka (1906–1952)

Poštovská ulice, pasáž Alfa, Brno



Narodil se 25. 2. 1906 v Tasově (okres Třebíč, Kraj Vysočina) jako syn hostinského a měl dva sourozence – bratra Františka a sestru Marii. Po vychození obecné školy a maturitě na reálce ve Velkém Meziříčí se nechal v září 1925 dobrovolně odvést a jako vojenský akademik zahájil studia na Vojenské akademii v Hranicích. Odtud byl o dva roky později vyřazen jako poručík pěchoty a vtělen k 3. hraničářskému praporu v Žamberku. V září 1927 ho odeslali jako frekventanta do aplikační školy v Milovicích a po návratu z ní ho přidělili jako velitele čety k 39. pěšímu pluku v Bratislavě. Během roku 1931 absolvoval tříměsíční kurz pro pozorovatele z letounů a následně byl zařazen k 2. leteckému pluku v Olomouci. Jeho působení u tohoto útvaru bylo však krátké, na vlastní žádost byl z řad létajícího personálu propuštěn a vrátil se zpět. V roce 1932 jej povýšili na nadporučíka a o několik měsíců později se oženil. Po zdárném zakončení dalšího kurzu pro důstojníky pěchoty byl v listopadu 1935 povolán do Vysoké školy válečné. Studium úspěšně završil v dubnu 1938 a byl přidělen k velitelství VI. sboru v Košicích. To již měl hodnost kapitána pěchoty, kterou získal o rok dříve.
Když došlo k okupaci českých zemí Německem a byl vyhlášen samostatný Slovenský štát, vrátil se k rodičům do Velké Bíteše. Po rozpuštění armády jej převedli ke státní správě, kde začal pracovat jako administrativní komisař nejprve u okresního úřadu v Tišnově a později u úřadu ve Valašském Meziříčí. To však již vyvíjel odbojovou činnost v rámci brněnské odbočky podzemní vojenské organizace Obrana národa. Na podzim 1941, po příchodu Heydricha, odešel na vlastní žádost do výslužby a od roku 1942 byl zaměstnán v městské spořitelně Brno. Po několika měsících odešel i odtud, stal se „naoko“ lesním dělníkem v Košíkové a od jara 1944 pobýval v ilegalitě. V létě 1942 navázal spojení s kpt. gšt. Karlem Steinerem-Veselým, generálem Vojtěchem Lužou a profesorem Josefem Grňou a spolu s nimi postupně vybudoval ze zbytků původních odbojových organizací organizaci novou, tzv. „Radu Tří“ (R3). V ní nejprve zastával funkci politického vedoucího a po smrti gen. Vojtěcha Luži se stal vojenským zplnomocněncem pro Moravu. Za svou činnost během války získal mnoho vyznamenání: Čs. válečný kříž 1939, Čs. medaili Za chrabrost před nepřítelem, Čs. medaili Za zásluhy I. stupně, sovětskou medaili Za vítězství nad Německem a Odznak československého partyzána.
Po válce, v květnu 1945, nastoupil opět činnou službu v armádě, tentokrát u vojenské oblasti 3 v Brně (VO-3). Mezitím také došlo k jeho zpětnému povýšení na podplukovníka generálního štábu. Přesto nebyl s novými poměry spokojen a těžce nesl zejména snahy komunistů upozadit a zproblematizovat roli R3 v protinacistickém odboji, což se projevilo i v procesu s konfidentem brněnského gestapa Viktorem Ryšánkem. Navíc kritizoval poměry, které panovaly ve způsobu přidělování významných funkcí. Snad i proto mu nebyla kladně vyřízena přihláška do KSČ, což mělo být varovné znamení. V březnu 1947 byl vyslán na Vorošilovu akademii do Moskvy, ale studia nedokončil a jako nežádoucí osoba byl spolu s pplk. Františkem Skokanem sovětskými orgány vrácen 7. ledna 1948 do Prahy. Následovalo přemístění nejdříve k VO-2 do Tábora, po únorových událostech pak k 24. pěšímu pluku do Znojma, kde krátkou dobu vykonával funkci velitele praporu. Vzhledem ke zdravotním potížím byl v dubnu 1948 odeslán na léčení do vojenské nemocnice v Brně, poté pobýval měsíc v lázních v Trenčianských Teplicích a v srpnu mu byla udělena tříměsíční zdravotní dovolená. V této době ho již pilně sledovaly orgány obranného zpravodajství a bylo jen otázkou času, kdy bude jako nežádoucí element propuštěn z armády. K tomu zanedlouho skutečně došlo: 1. října 1948 byl poslán na nucenou dovolenou a v červnu 1949 definitivně propuštěn.
Pro závěrečné dějství života Josefa Robotky je typická jeho opětovná odbojová činnost, nyní ovšem namířená proti totalitě „rudé“. Skrze spojku, kterou byl Rudolf Boleslav, se mu podařilo napojit se na odbojovou centrálu, již vytvořil ve spolupráci s americkou zpravodajskou službou CIC jeho známý – bývalý pplk. gšt. Alois Šeda ve Frankfurtu. Jemu následně zasílal zprávy s politickým, hospodářským a vojenským obsahem, a to jednak přes kurýry a jednak pomocí letecké pošty přes Holandsko. Dopisy byly na první pohled nezávadné, mezi řádky byl však vždy text napsaný „neviditelným“ písmem. Aby měl dostatečný přísun důležitého zpravodajského materiálu, přistoupil Josef Robotka k budování jakési zpravodajské sítě, která však rozhodně neměla takovou podobu, jakou později udávala StB. Tvořili ji vesměs jeho známí z dob okupace. V nečinnosti však nezůstávala ani druhá strana. 1. dubna 1949 se vojenským orgánům podařilo zadržet Milana Šedu (synovce Aloise Šedy), který se vrátil ilegálně do Československa jako agent-chodec, a na základě jeho výpovědí byli postupně zatýkáni jednotliví protagonisté. 25. července 1949 přišla řada i na Josefa Robotku.
Po dlouhém, bezmála desetiměsíčním vyšetřování, vedeném obvyklými metodami StB, byl Josef Robotka spolu s dalšími 11 osobami postaven před senát Státního soudu Brno (předseda A. Piak, prokurátor A. Mykiska), který ho po neveřejném hlavním líčení, jež neslo všechny znaky politického procesu (mimo jiné bylo dokazováno, že R3 byla organizací gestapa), odsoudil 27. května 1950 jako jediného z této skupiny za zločiny velezrady a vyzvědačství k trestu smrti, ztrátě čestných práv občanských a propadnutí celého jmění. Když Nejvyšší soud zamítl odvolání a nebyla udělena milost, byl konec neodvratný.
Přestože se poprava dlouho odkládala, především z důvodu neutuchajícího zájmu StB o jeho osobu, došlo nakonec 12. listopadu 1952 na nejhorší. Toho dne byl v časných ranních hodinách podplukovník generálního štábu Josef Robotka popraven.
Po pádu komunistického režimu byl Josef Robotka rehabilitován a v roce 1991 povýšen do hodnosti generálmajora in memoriam. Navíc 28. 10. 1997 obdržel z rukou prezidenta ČR Řád bílého lva III. třídy.
Text byl převzat z projektu Dokumentace popravených z politických důvodů 1948-1989, autor Petr Mallota)
Pamětní deska