Václav Ženíšek (1917–1952)

Jablonského 898/16, Plzeň



Na adrese Jablonského č. p. 16, Plzeň se nacházejí dvě tabulky Poslední adresy. V témže domě bydleli dva vojenští důstojníci popravení po zinscenovaných politických procesech, Václav Ženíšek a Josef Kučera.
Na přelomu čtyřicátých a padesátých let režim zasáhl proti několika skupinám občanů, údajně připravujících státní převrat. Členy tajných organizací měli být také vojáci v činné službě a nejeden z nich skončil za vykonstruovaná obvinění na popravišti. K těmto případům patřila i takzvaná Akce Irena, patrně smyšlená příprava povstání v čele s plukovníkem Ladislavem Svobodou. Kromě něj se obětí politického procesu stal také další důstojník, kapitán Václav Ženíšek.
Pocházel z Plzně, kde se narodil 10. září 1917. Po základní a měšťanské škole studoval obchodní akademii, kterou ukončil 20. září 1936 maturitou. Dne 1. října téhož roku jej povolali k vykonání vojenské prezenční služby, po nástupu ho poslali do školy pro důstojníky v záloze u 2. divize v Berouně. Dne 23. prosince byl povýšen na svobodníka a 16. srpna 1937 na desátníka. Poté 30. září 1937 zahájil studium Vojenské akademie v Hranicích, z níž ho 14. srpna 1938 vyřadili v hodnosti poručíka pěchoty. Jmenovali jej velitelem kanónové čety RDZ v Chustu, po okupaci mu 24. března 1939 nařídili dovolenou až do odvolání. Následně 15. září nastoupil na místo úředníka městského úřadu v Plzni, poklidné místo v kanceláři si však do konce války podržet nemohl. Vzhledem k horšící se situaci Třetí říše patřil mezi ty, které poslali do výroby. Od 16. září 1944 byl nasazen jako pomocný dělník u stavební firmy, na původní úřednické místo se vrátil až na samém konci války, 1. května 1945. Již po čtyřech dnech vypuklo protiněmecké povstání a Ženíšek se od 5. května účastnil bojů v Plzni, až téměř do konce roku byl přidělen k dopravnímu oddílu 2 UNRRA jako velitel roty a tlumočník.
Svatební foto – Václav Ženíšek a Věra roz. Malecká (foto z rodinného archivu Libora a Václava ml. Ženíškových)
Se zpětnou účinností byl od 1. května 1942 povýšen na nadporučíka a 1. května 1945 na kapitána pěchoty. Dne 16. prosince 1945 nastoupil k 2. oddělení velitelství III. sboru, 30. června 1947 jej přeložili k Vojenské oblasti 2. Jako u mnoha dalších se jeho kariéra uzavřela krátce po komunistickém převratu. Už 9. března 1948 jej poslali na dovolenou, 1. května na dovolenou s čekaným a 1. listopadu byl přeložen do výslužby. Záznam ve vyšetřovacím spise zmiňuje, že Václav Ženíšek udržoval po osvobození na území západních Čech přátelské vztahy s důstojníky pozemních sil americké armády a vzniklo podezření, že vedle společenských kontaktů by mohl provozovat také špionážní činnost ve prospěch Američanů.
Státní bezpečnost 26. listopadu 1950 zatkla Ladislava Svobodu i Václava Ženíška, oficiálně pro podezření z organizování špionážní činnosti ve prospěch zahraniční zpravodajské služby a přípravy ozbrojeného povstání. V následujících dnech a týdnech skončila za mřížemi celá řada dalších občanů, kteří se podle vyšetřovatelů podíleli na činnosti Svobodovy organizace. Součástí její protistátní činnosti byla údajná spolupráce se zahraničními zpravodajskými službami a snaha navázat se západem rádiové spojení.
Radiostanici se snažil získat právě Václav Ženíšek, který se osobně znal s radiotechniky Josefem Pumpou a Jaroslavem Vrzalem. Ti mu přislíbili, že vysílací stanici z dostupných prvků sami postaví. Skutečně se jim prý podařilo vysílačku smontovat a uvést do provozu. První pokus o zahájení spojení se zahraničím však skončil fiaskem. Navázání kontaktu s Paříží se nepodařilo vůbec dosáhnout. Na opakovaně vysílané heslo „Henri cal Parisi“ nikdo nereagoval, kontakt nenavázali, ani když Vrzal přešel z fónického spojení na režim telegrafického klíčování. Nové heslo jim měli z Francie vysílat během večerních rozhlasových zpráv, k tomu ovšem nedošlo. Jiný člen skupiny, slavný automobilový závodník František Suttnar měl po tomto neúspěchu na zdokonalení vysílačky přispět pěti tisíci korunami. Vylepšenou vysílačkou, i když už plně funkční, se však spojení s Paříží stejně nikdy nepodařilo navázat. Text zpráv, které se pokoušeli vysílat, sestavoval osobně Svoboda a zašifrovával je s pomocí své přítelkyně Blaženy Petrové, pokud ovšem, lze uvěřit tvrzením Státní bezpečnosti.
Pamětní deska popraveným československým důstojníkům L. Svobodovi, J. Kučerovi a V. Ženíškovi byla odhalena 13. listopadu 2002 z iniciativy města Plzně a Konfederace politických vězňů na budově Krajského vojenského velitelství v Plzni.
Kapitán Ženíšek údajně zakládal protistátní skupiny v jiných posádkách, jednu z nich měli vést major Tomáš Sedláček a štábní kapitán Josef Kučera, souzení v samostatném, rovněž zcela zinscenovaném, procesu. Puč byl prý připraven na jaro 1951, na čemž se členové vedení skupiny na jedné z tajných konferencí domluvili. Ženíšek podle StB úzce spolupracoval se zmíněným závodníkem Suttnarem, jehož naučil zvládat šifrování a využíval ho jako spojku. Naučil jej šifrovací klíč nazpaměť a vyslal ho do Paříže, kde měl navázat kontakt se zpravodajskou službou, dohodnout způsob spojení a systém šifrování. Ženíšek prý poslal vzkaz francouzské tajné službě, aby mu zprávy předávali v českém vysílání francouzského státního rozhlasu a uvedli heslem „Děkujeme za dopis značky Černá Plzeň“. Na podzim 1949 měl také získat a předat na západ organizační schéma jedné divize a informace o výrobě komponentů pro letecké proudové motory.
K dalším Ženíškovým aktivitám údajně patřilo obstarání úředních formulářů, na něž chtěl vůdce skupiny Ladislav Svoboda psát rozkazy pro vojenské posádky poté, co by se rozhořel puč. Tiskopisy mu prý donesl štábní kapitán Josef Kučera, který rovněž spolupracoval při budování organice, chystající převrat. Ve skupině pod Svobodovým velením údajně zastával funkci jeho zástupce. Ženíšek během dlouhých výslechů podepsal celou řadu přiznání k závažné protistátní činnosti. Vzhledem k běžně použitým vyšetřovacím metodám je ovšem relevance protokolů značně sporná. S vysokou mírou pravděpodobnosti lze usuzovat, že důstojník byl k podpisu připravených přiznání donucen mučením.
Krajské velitelství Státní bezpečnosti v Plzni potom podalo na Václava Ženíška, Ladislava Svobodu a ostatní zatčené trestní oznámení.
Státní soud v Praze s vykonstruovanou protistátní skupinou proběhl ve dnech 15. až 17. května pod předsednictvím JUDr. Karla Kruka. Svobodu a další obviněné prohlásil vinnými trestnými činy velezrady a vyzvědačství, neboť v letech 1945–1950 budovali tajnou skupinu s úmyslem rozvrátit státní zřízení. Ladislav Svoboda a Václav Ženíšek byli odsouzeni k trestu smrti, Jan Bruna na doživotí, Josef Hedvik na 18 let, Miroslav Dostál 16 let, František Suttnar, Ferdinand Bešťák a Josef Entner na 15 let, Milada Himmelová na 12 let, Jaroslav Vrzal na 11 let, Josef Pumpa na 10 let, Karel Chmelíř 8 let, Blažena Petrová 6 let a Milada Vinšová na 3 roky.
O osudu Svobodovy skupiny jednal na svém zasedání také Politický sekretariát ÚV KSČ, který doporučil nejvyšší trest. Odsouzení se potom odvolali k Nejvyššímu soudu, který ale na zasedání 25. června 1952 odvolání zamítl. Jeho předsedou byl při této kauze JUDr. Wagner, členy senátu František Cvrček, Dr. Jindřich Dohnal, Dr. Burda, Dr. Honzíček, pplk. Dr. Sedláček a pplk. Dr. Mančal. Oba odsouzení k smrti, Ladislav Svoboda a Václav Ženíšek pak skonali na popravišti ve věznici Praha-Pankrác 13. listopadu 1952.
Dne 4. září 1991 Václava Ženíška vojenský soud plně rehabilitoval. Prezident Václav Havel jej in memoriam povýšil na plukovníka.
(Převzato z projektu Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autor textu: Ivo Pejčoch, redakčně zkráceno a upraveno)