Čeněk Petelík (1917–1950)

Klatovská třída 2868/218, Plzeň



Narodil se 24. července 1917 ve městě Mittweida ležícím 20 kilometrů severně od Saské Kamenice (Chemnitz) jako nemanželský syn dělnice Anny Petelíkové. Měl staršího bratra Jana (nar. 1909) a setru Marii (nar. 1915). O povolání matky v době jeho narození nejsou k dispozici žádné informace. Později však pracovala jako elektronavíječka v plzeňských Škodových závodech.
Není zcela jasné, kdy se rodina přestěhovala do Plzně. Nicméně je možné uvažovat o období spojené se vznikem samostatného Československa. Roku 1923 začal Petelík navštěvovat obecnou školu v Plzni. Od roku 1931 docházel do uměleckého zámečnictví Václava Beneše, kde se po čtyřech letech vyučil pasířem. Současně studoval odbornou pokračovací školu. Ve firmě zůstal ještě další dva měsíce, ale pak byl pro nedostatek zakázek propuštěn. Posléze pracoval ve firmě Jakob Hoffe, zabývající se výrobou kočárků. Další změna zaměstnání ho přivedla do podniku, kde měl nastoupit už jako učeň. Přijal práci horizontálního frézaře v oddělení „Apretura I“ Škodových závodů. Na této pozici zůstal až do roku 1945.
V otázce politické činnosti Č. Petelíka před vypuknutím války nepanuje jasno. Bez pochybností je členství v Dělnické tělovýchovné jednotě (DTJ) a Odborovém svazu kovodělníků. Otazník zůstává u jeho příslušnosti k Československé straně sociálně demokratické, kterou potvrzuje jen personální spis. V jiných dokumentech o tom nehovoří, přestože se v nich k této problematice vyjadřuje.
V dubnu roku 1940 uzavřel sňatek s tehdy osmnáctiletou Miladou Hruškovou z Bezděkova (ves poblíž Klatov) a tři měsíce po svatbě se jim narodil syn, pojmenovaný po otci Čeněk. Novomanželé následně bydleli v Plzenecké ulici 37, kde obývali pouze jednu malou místnost. Těsně po skončení války vstoupil 25. května 1945 do KSČ.
K úvahám o práci na Borech ho v prvních poválečných měsících přivedli dva bývalí kolegové ze Škodovky, Miloslav Šilhánek a Josef Šobr, kteří již sloužili u SVS, přičemž velkou roli v rozhodování hrála vyhlídka na přidělení bytu. Po zvážení všech možností podal výše zmíněnou přihlášku na ministerstvo spravedlnosti. Než se ale dočkal odpovědi, nastoupil na vojnu k 261. protitankovému dělostřeleckému oddílu v Domažlicích. V armádě prodělal dvouměsíční základní výcvik, ale po jeho ukončení byl shledán neschopným další služby „pro plochost nohou“. Ještě před návratem do civilního života obdržel výzvu, aby se dostavil na ministerstvo spravedlnosti k projednání přijetí do SVS.
Službu zahájil jako výpomocná dozorčí síla na tehdejším oddělení C, určeném k výkonu vazeb mimořádných lidových soudů. Během roku 1946 prošel několika posty, od vnější ostrahy trestního ústavu až po samostatná pracoviště v Plzni. V prosinci téhož roku zažil poprvé dlouhodobější přeřazení na takzvané „komando“ ve Zdicích. Po návratu působil střídavě na Borech a dalších venkovních oddílech – v Terešově u Rokycan a Klenovicích poblíž Sušice.
K roku 1946 se dochovalo jen malé množství informací ze soukromého života Č. Petelíka. Za nejdůležitější lze považovat narození druhého dítěte, dcery Květoslavy.
V této době náležel mezi dobře hodnocené dozorce. Byl proto bez větších komplikací ustanoven čekatelem SVS s hodností pomocného podstrážmistra, k čemuž došlo 21. června 1947. Poté mu začala běžet dvanáctiměsíční lhůta stanovená k získání definitivy. Po jejím uplynutí byl 8. července 1948 jmenován podstrážmistrem SVS.
Přes členství ve straně i dobrá služební hodnocení se po únoru 1948 příliš neztotožňoval s novým kurzem. Poúnorové čistky, probíhající v režii akčních výborů Národní fronty, jej nepostihly a stejně tak bez problémů prošel reorganizací SVS, vycházející ze zákona č. 321/1948 Sb. o Sboru uniformované vězeňské stráže. V době počínající perzekuce se navíc dočkal služebního postupu a 10. ledna 1949 byl jmenován velitelem samostatného pracovního oddílu v Černicích (dnes součást Plzně).
Nedlouho po převzetí funkce ale začal mít první problémy s porušováním služebních předpisů. Během svého působení v pracovním oddílu údajně vypomáhal své rodině potravinami z vězeňské kuchyně, ze služebních peněz nakupoval alkohol a přilepšoval si výměnou brambor za cigarety v místní trafice.
Č. Petelík s manželkou a synem, 40. léta 20. století (foto: K. Stluková)
Zároveň se řádně nevěnoval střežení odsouzených – mimo jiné s nimi měl hrát karty na strážnici, přičemž nelze vyloučit, že jim umožňoval i poslech zahraničního rozhlasu.
Zpět do plzeňské věznice se Petelík vrátil o Velikonocích roku 1949. Nastoupil službu na oddělení D1, zvaném „Kreml“, které bylo určeno zejména politickým vězňům odsouzeným Státním soudem (dnes křídlo I/9). Koncem července ale došlo k přeložení Petelíka na oddělení C – samovazby, tedy do dnešního křídla I/7, kde však zůstal jen čtyři dny. Následně krátce plnil úkoly spojené s venkovní ostrahou, načež mu svěřili tzv. školu, jak tehdy označovali nástupní oddělení. Během služby se ale choval příliš vstřícně k příchozím politickým vězňům, takže ho opět přeřadili na střežení obvodové zdi a vyřizování rozličných pochůzek.
Téhož roku ho potkala i další změna v soukromém životě, získal služební byt v Klatovské ulici 56 (Klatovská třída a pokračující Klatovská ulice byly během následujících let přečíslovány a na základě údajů v Archivu města Plzně odpovídá adresa dnešní Klatovské třídě 218).
Před koncem roku 1949 byl naposledy přeložen mimo ústav. Od 15. listopadu působil v TPT Horní Bříza. Severně od Plzně ale nepobýval dlouho, po čtyřech měsících obdržel rozkaz k návratu na Bory. Aniž by to tehdy tušil, po návratu do plzeňské věznice mu zbývaly necelé čtyři týdny do zatčení a dva měsíce života.
Přestože do jara roku 1950 patřil Č. Petelík mezi kladně hodnocené dozorce, s nimiž se do budoucna počítalo, byl náhle zatčen a vyšetřován. Následovalo podání žaloby, jejíž součástí se samozřejmě staly i prohřešky v pracovních útvarech Černice a Horní Bříza, ale jednalo se jen o doplnění skutkové podstaty, které mělo poukázat na jeho charakterové nedostatky. Vlastní trestná činnost spočívala především v pomáhání politickým vězňům z oddělení D1, jimž zprvu zprostředkovával písemný styk s rodinou, donášel balíčky potravin, kuřivo a informoval odsouzené o mezinárodní situaci na základě poslechu zahraničního rozhlasu. Po smrti generála Heliodora Píky, jehož hlídal poslední noc před popravou, navíc předal poslanci Stanislavu Brojovi nedopalek jeho poslední cigarety.
Pomáhal však i spoluvězňům S. Broje ze společné cely označené číslem 60A. Rovněž tak konal ve prospěch letců štkpt. Jana Prokopa a mjr. Josefa Brykse z cely č. 58. Tuto dobu dokresluje i emotivní vzpomínka dcery Č. Petelíka: „...přišel domů a byl tak zničenej, když viděl, jak je s těma vězněma zacházeno, jak je tam mlátí [...] Tatínek vždycky říkal, já když jsem viděl, jak je zmlácenej, tak jsem se mu snažil pomoct [...] kolikrát říkal, že to nevydrží.“
Další část vznesených obvinění, z hlediska strůjců procesu těch nejzásadnějších, lze pokládat za konstrukt. Jednalo se o přípravu ozbrojené vzpoury spojené se zavražděním velitele věznice Františka Šafarčíka.
Dosud byla řeč jen všeobecně o strůjcích celého borského případu, nyní tedy k tomu, kdo stál u jeho zrodu. V březnu roku 1950 byl z olomoucké věznice do Prahy povolán Evžen Stroin, kterému velitel SVS JUDr. pplk. Milan Kloss uložil úkol shromažďovat veškeré poznatky o výkonu služby borských dozorců a všechny informace ihned odesílat do Prahy.
E. Stroin do plzeňské věznice nastoupil 27. března 1950 ve funkci zástupce velitele pro politickou práci, aby plnil zpravodajské úkoly. Na novém působišti se mu podařilo vybudovat agenturní síť mezi odsouzenými, načež začal shromažďovat požadované informace. Č. Petelík nemohl uniknout jeho pozornosti. Brzy zjistil mnoho skutečností týkajících se nejen nedovoleného poslechu zahraničního rozhlasu v pracovních útvarech, ale i činnosti na oddělení D1.
Na jaře 1950 se nad Č. Petelíkem začala stahovat mračna a k jeho zatčení došlo 17. dubna. Následujících čtyřicet osm hodin, během nichž prodělal takzvaný informativní výslech, představuje přehlídku bezuzdné brutality velitele věznice. Jeho hlavními aktéry byli F. Šafarčík, E. Stroin a osvětový důstojník Václav Ladman. Během pozdějšího vyšetřování se sice snažili navzájem svalovat vinu jeden na druhého, ale je zřejmé, že od prvotních facek záhy přešli k bití obuškem: „Šafarčík při vyšetřování ztratil trpělivost, chytil Petelíka pod krkem a dal mu pár facek a dále, že byl velmi rozčílený a nařídil některému z přítomných donést obušek, kterým byl Petelík bit.“
Dne 19. dubna 1950 byl Petelík převezen do věznice KV StB Plzeň na dnešním Anglickém nábřeží, kde služební lékař potvrdil jeho fyzické týrání. Údajně kvůli obavám, aby nepadla vina za nelidské zacházení na StB, musel sepsat čestné prohlášení, že s ním zacházeli slušně. Ačkoliv tedy v případě Č. Petelíka nepopiratelně došlo k násilím vynucenému přiznání, zatkli dalších deset dozorců, které při výslechu ve věznici jmenoval. Začalo tak vyšetřování podléhající přísnému dohledu zástupců ministerstva vnitra, ministerstva spravedlnosti a velitelství SVS. Podle pracovníků StB vše neoficiálně řídili a neustále je nabádali k velkému spěchu s tím, že je nutné co nejdříve předložit závěrečnou zprávu. Stalo se tak 28. dubna. K uskutečnění opakovaných výslechů dvaceti lidí, objasnění komplikovaného případu a odhalení všech souvislostí údajné ozbrojené vzpoury stačilo pouhých deset dní.
Z původních jedenácti dozorců stanulo před soudem šest a skupina politických vězňů nakonec čítala osm osob. Příštích pět dní zůstal Č. Petelík se zatčenými kolegy v celách na Anglickém nábřeží v Plzni. K dalším výslechům je eskortovali 3. května 1950 do vazby v pražské Ruzyni. Během nich se rozběhla jednání na nejvyšších místech ohledně podrobností procesu. Bezpečnostní komise ÚV KSČ doporučila jeho konání přímo v borské věznici za účasti příslušníků SVS, přičemž je zřejmé, že v té době se již počítalo s trestem smrti pro Č. Petelíka, S. Broje a R. Černého. Totéž odsouhlasila 5. května plzeňská Krajská bezpečnostní pětka, když se usnesla, aby byl rozsudek navržený ministrem spravedlnosti nejen vysloven, ale i vykonán. O jejich osudu tak bylo rozhodnuto ještě před zasedáním soudu.
Proces probíhal ve dnech 11. a 12. května 1950 v porotní síni Krajského soudu v Plzni. Státní soud tehdy bezpochyby vykonal politickou vůli. Ortel byl podle očekávání nemilosrdný, třem lidem přinesl trest smrti a zbytek obžalovaných strávil dlouhá léta ve vězení. Č. Petelík byl odsouzen k trestu smrti pro velezradu podle § 1 zákona a sabotáž podle § 37 zákona č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky.
Po ukončení procesu převezli všechny odsouzené do pankrácké věznice. Dne 20. května 1950 proběhlo odvolací řízení u Nejvyššího soudu, během nějž došlo k potvrzení vynesených rozsudků. Mezi tím učinila poslední pokus zachránit život Č. Petelíka jeho sestra Marie Sládková, která 16. května podala ústní žádost o milost v Kanceláři prezidenta republiky, leč bezvýsledně. Klement Gottwald rozhodl 22. května negativně, čímž definitivně rozhodl o vykonání trestu smrti.
Ve stejný den, kdy K. Gottwald podepsal návrh ministerstva spravedlnosti, informoval předseda senátu Státního soudu JUDr. Otakar Matoušek všechny tři odsouzené o zamítnutí odvolání a neudělení milosti. Zároveň jim sdělil, že poprava proběhne ráno 23. května 1950. V 5:34 byl předán katu, který mu navlékl oprátku na krk. Následovala poprava poslance S. Broje a mjr. René Černého, který zemřel s výkřikem „Vrahové“.
V roce 1956 inspekce Ministerstva vnitra provedla přezkum soudního řízení na základě stížnosti podané JUDR. Karlem Pražákem, odsouzeným v tzv. Borském případu k 25 letům odnětí svobody. Zpráva, odtajněná až v roce 1999, konstatuje: „Výše uložených trestů byla do jisté míry ovlivněna tím, že se jednalo o veřejný proces pro příslušníky SVS, pro které mělo být toto soudní přelíčení výstrahou a poučením. Je-li však případ zkoumán z hlediska socialistické zákonnosti je rozsudek, co do výroku o trestech tak i v odůvodnění dále neudržitelný.“ Ačkoli byl tedy soudní proces zpochybněn již koncem padesátých let 20. století, k plné rehabilitaci Č. Petelíka Vyšším vojenským soudem v Příbrami došlo až 12. prosince 1990, na základě zákona č. 119/1990 Sb.
(Převzato z projektu Ústavu pro studium totalitních režimů Dokumentace popravených z politických důvodů 1948–1989, autor původního textu: Ondřej Hladík, redakčně upraveno, zkráceno a doplněno)